Kuroko Garmadon

9. května 2016 v 17:35 | Wolfi


24let
Pokud se vám něco stane co nechcete jen tak propustit maskujete to stále maskami, které se stále a více stávají jen přítěží a takto to má Kuroko, za svůj život si udělal tolik masek co se nedají již prolomit, že snad není ani možné, že to je člověk tedy, em spíše zvěromág. První maskou co si vůbec stvořil byla arogance, již od útlého věku na něj matka řvala a proto se začala tvarovat tato podivuhodná maska při které mu je úplně všechno jedno, ignoroval i to, když mu něco krvácelo, přes všechnu tu bolest co mu způsobovala nějaká slova se pořád tvářil jako že mu je to úplně všechno u míst kde slunce nesvítí. Další povahovou vlastností je ulhanost, pokud chtěl vydržet u rodiny musel se naučit lhát tak, že to nikdo nesměl poznat, dokázal dokonale okecat jakoukoliv lež tak, že ti lidi byli nakonec tak zblblí, že to již neřešili, proč by taky řešili takové hrozné prolhanosti co jim byl schopný nakecat? Nuže přesuňme se na další povahovou vlastnost, která se řadí k těm zlým a tou je bezohlednost, jeho bezohlednost je tak na vysoké hraně když na to přijde, že i kdyby jste někdy měli jeho následkem umřít tak mu to bude jedno a raději se vám vysměje než, aby vám pomohl přeci jen by si neušpinil svoje vznešené ručičky kvůli vám bezpáteřním id*otům co se snažíte žít a ne jen přežívat. Poslední a nejhorší povahovou stránkou z těch zlých je krutost, je mu úplně jedno co vám udělá pokud ho naštvete jelikož je schopen vám plně zakroutit krkem pokud se mu něco nebude líbit a taky proč by nebyl schopen, přeci jen se u něj vyvinulo tolik špatných stránek, že by se nedal přikládat na stranu dobra, ale počkat, co se vlastně stane, když mu vezmeme veškeré jeho chladné masky a uděláme z něj to co doopravdy je? No to je trochu těžší, ale proč se neprokousat teď jimi, Kuroko je takový tip člověka, že pokud pozná, že vám může věřit bude pro vás schopen položit i život, nemá rád, když ostatní okolo něj trpí a tak se rozhodne se vždy nějak obětovat, aby je tak neviděl. Když už tu tak pojednáváme o světlých stránkách hodilo by se ještě napsat o tom, že je velice úsměvavý, ano opravdu je schopen se za vším co řekne usmát, této vlastnosti se mu dostalo při vyrůstání na statku no vlastně celé dobré povahy se mu dostalo na statku, nikdy nebyl říct lidem co měl rád nepravou věc, vždy jim říkal úplně všechno, ale zase kdyby jsme si mu měli vypisovat dobré vlastnosti strávíme tu celý den, pojďme si raději říci co má a nemá rád. Kuroko hrozně miluje pohled na nebe poseté hvězdami a dokonce se je naučil i všechny vyjmenovat, nedělá mu problém se podle nich i zorientovat, ale to je zase na dlouho, dále miluje onu hru na hudební nástroje což ho naučili oba dva jeho "adoptivní" rodiče, popravdě sem raději vypíšu seznam toho než to tu ještě okecávat. Má rád plavání, jízdu na koni, vaření, pečení, tanec, zpěv, hraní, zvířata, sport a jazyky, ale co nemá rád je matika, aritmetika, gymnastika no a asi jako poslední hnusní lidi co se chovají jako on za což by se nejraději zabil jak se chová před ostatními, ale což. No mohli by jsme jít k poslední fázy této práce a to je jak se bude chovat, když ho poprvé potkáte, no buď si vybere jednu ze svých úchvatných masek a nebo se bude chovat tak jak mu srdce radí no, abych pravdu řekla je to, že spíše si zvolí ty masky, než aby se k vám choval podle jeho klasické povahy.
Co se stalo v mé minulosti? To je na dlouhé vyprávění, když jsem se společně s bratry narodil rodiče byli nadšení, jenže již když jsme vyrůstali tak jsem pochopil, že mne rodiče nemají moc v lásce oproti bratrům co byli jako oni zvěromáci s určitou podobou, já si mohl vybrat do jakého zvířete se proměním a tak jsem toho začal využívat. Kvůli nenávisti rodičů si mne k sobě brával děda na venkov, bylo to hodně divné oproti našemu panství, které neslo honosný název Gamradonia, ale měl na mne více času než rodiče, postupně jsem svojí babičku začal brát jako matku, naučila mne eleganci a tomu co bych měl umět jako správný milý gentleman, ale děda to bylo jiné, on mi dal tolik, že jsem mu to nebyl schopen splatit, na ukázku vám sem dám jednu ze vzpomínek co mám právě s ním. **Den, kdy jsem poznal hvězdy** V ten den jsem slavil své čtvrté narozeniny, ale místo toho, aby to se mnou oslavili rodiče jsem zase musel k osobám co měli asi rádi jako jediní, těšil jsem se, až se zase s nimi budu moci obejmout. Konečně jsme tak dojeli a já vyběhl z auta a pospíchal do jejich roztažených rukou, konečně jsem zase ucítil ta objetí plná tepla a lásky, po tvářích mi stekly slzy. V ten den jsem se naučil s babičkou upéct dort, ale to co se stalo večer...na to nikdy nezapomenu. Byl večer, když pro mne děda přišel do pokoje a oznámil, že mi chce dát ještě jeden dárek. Neochotně jsem se oblékl do teplejšího oblečení a vydal se s ním za ruku ven. Vedl mne tou tmou na kopec, kde mi řekl, že se mám kouknout na nebe, to co jsem uviděl mi vyrazilo dech, bylo tam tolik světýlek, různě velkých, krásných a úžasných. Natáhl jsem ruku k nebi a děda se usmál "Chceš hvězdičku Kuroko?" zeptal se a koukl mi do očí, já se usmál a kývl. Řekl mi, ať tedy zavřu oči a natáhnu ruce. Ochotně jsem tedy zavřel oči a natáhl ruku, on mi do ní něco dal a já konečně mohl otevřít oči. Byl v ní nějaký hnusný brouk "Ale dědo, tohle není hvězdička, to je blouček" řekl jsem a zazubil se, jenže on pozvedl obočí a zamračil se "Jak to, že není? Tak počkej" řekl a zlehka foukl na toho broučka, jeho prdelka se rozsvítila jako ta nejjasnější hvězda a já na něj užasle koukl. Brouk vzlétl z mé ruky a já mu zamával. Ještě ten den mne děda naučil jak se jmenují různé útvary stvořené z hvězd nebo jen ony hvězdy. Bylo to úžasné, proto až do dneška miluji ony hvězdy celým svým srdcem stejně jako pečení co mne naučila babička. **Konec vzpomínky** Jenže nic netrvá věčně. Jednoho dne, když mne vezmi zpátky k rodičům se na nás vyřítilo auto, poslední co si pamatuji z toho dne jsou hlasy co křičí, abych si zakryl hlavu, že to všechno bude v pořádku, jenže lhali, nikdy to nebylo jako dřív. Bylo mi teprve dvanáct let a už jsem měl zničený život. Oba dva byli na místě mrtví, jejich těla byla rozbodaná od skla a jejich hrudníky rozdrcené, tohle byl poslední pohled co si na ně pamatuji. Pět let jsem se po tom soudil a měl noční můry, jenže pak jsem potkal jí, bylo jí jedno, že mám jedno oko zakryto páskou, bylo jí jedno, že mám po těle jizvy a že mé srdce vynechává některé údery, milovala mne a proto bych se s vámi chtěl podělit o poslední den jejího života, aneb další smutnou i když napůl veselou vzpomínku. **Byla jsi jedinečná** Nemohl jsem uvěřit k čemu jsem se ten den odhodlal, chtěl jsem požádat onu dívku co vystřídala tolik barev na svých vlasech o ruku. V ten den jsem byl dlouho v práci a tak jsem se zdržel dlouho než jsem přijel domů, ale za to co se jí stane to stálo. Přišel jsem do malého domečku co jsme vlastnili a již ode dveří křičel na onu dívku, že jsem doma. Ale byl ticho, tak jsem se rychle vydal do kuchyně kde bylo zhasnuto, to mne vyděsilo tak, že jsem chtěl zavolat někomu, ale najednou se rozsvítilo a já spatřil obličej ženy co jsem tak miloval. Smála se, až jí z očí tekli slzy radosti. Také jsem se zasmál a přikročil k ní, věnoval jsem jí polibek na místo kde dříve byly vlasy, ale teď tam místo toho byl šátek. Usmála se a objala mne. V ten den jsem ještě uvařil večeři, kterou jsme snědli při svíčkách, nic neobvyklého, až na jeden okamžik. Zvedl jsem jí a řekl jí, ať si zakryje oči, poslušně poslechla a vyzvídala co se bude dít, že nic nepotřebuje, jenže na to jsem jí pouze řekl ať otevře oči. Když uviděla jak před ní klečím s krabičkou ve které byl prstýnek rozplakala se. "V-vezmeš si mne?" zeptal jsem se a mírně zrudl, ona se ještě více rozbrečela a padla mi okolo krku. Také jsem jí objal, takto jsme tam seděli dlouho, nikdo z nás nevnímal čas v tu dobu jsme tam byli pouze mi a nic jiného. V ten den jsme ulehli do postele docela pozdě, ale spali jsme ještě méně, teda spíše já. Nemohl jsem spát a pořád jsem se probouzel, jenže když jsem se probudil asi potřetí bylo to naposledy, koukl jsem se jako vždy na Rose, ano to bylo její úchvatné jméno na které nikdy nezapomenu, vypadala tak klidně, usmívala se a měsíc co procházel žaluziemi osvětloval její andělskou tvář, jenže něco bylo špatně, její hrudník se nezvedal. Vyskočil jsem z postele a rozběhl se k telefonu, vytočil jsem záchranku a čekal, hned co to zvedli jsem na ně všechno doslova vychrlil a oni řekli, že do deseti minut jsou tam, sice tam byli za asi pět minut, ale nedokázali jí již oživit, konstatovali její smrt a já se najednou cítil tak bezmocný jako kdysi, když jsem přišel o mého dědu a babičku. Jenže ona prohrála svůj boj s rakovinou. **Konec vzpomínky** Zase jsem skončil na tom stejném dně ze kterého mne dostala, jenže teď jsem tam byl asi navždy. Nechápal jsem co jsem komu udělal, již ani hra na nástroje mi nic neříkala, ani zpěv...rozhodl jsem se obrátit tedy na mojí rodinu co mne přijala již v době co babička s dědečkem zemřeli, mamka byla stejně otřesená, když jsem jí to řekl a ostatní mne jen tiše litovali, pomáhali mi se z toho nejhoršího dostat, ale já na ně nemohl být fixovaný na vždy, proto jsem se jednoho dne odhodlal zase cestovat a poznávat lidi, jenže otázkou je jestli v takovém stavu jsem schopný ještě vůbec někoho poznávat.
Kuroko má pásku přes pravé oko(vím, že to není na fotce, ale nejde nikde najít mladík odpovídající jeho popisu s páskou tak se prosím nezlobte :))a vlastně přes to oko má obří škrábance kvůli kterým na to oko nevidí. Dále má na zádech tetování všech zástupců zvířat, kterým vévodí orel, jeho nejoblíbenější zvíře. Jinak Kuroko je dále schopen hrát na všechny nástroje, ale nejvíce je schopen hrát na kytaru, klavír, housle, flétnu a ještě něco umí zahrát i na bubny. Jinak jako šlehtic si toho může dovolit trochu více, ale nechce, aby to zasahovalo do jeho života.






 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama